Nešvera Josef *24.10.1842 Praskolesy †12.4.1914 Olomouc Syn učitele Františka Nešvery v Praskolesích. Jako učitelské dítě měl již z domova hudební základy. V Praze studoval na učitelském ústavu a hudebně se vzdělával na varhanické škole u prof. Krejčího. Opustil učitelské místo na Velké Vísce u Hořovic (dnes součást města) a stal se v roce 1868 ředitelem kůru v Berouně, o deset let později v Hradci Králové a v roce 1880 při dómě v Olomouci, kde pak strávil 35 let svého života. Snažil se o reformu církevní hudby a chrámového zpěvu. Církevní skladby také zůstaly Nešverovým oborem. Provozována bývala zvláště jeho mše ke cti sv. Prokopa op. 17 a vrcholné dílo jeho duchovní tvorby De profundis op. 49. Nejznámější jsou ovšem České pašije. Pokusil se také o díla operní (Perdita, Lesní vzduch), ty se však neujaly. Je autorem četných skladeb pro mužský, ženský i smíšený sbor. Nejvíce bylo vydávány skladby klavírní (Valčíky, Mazurky, Dvanáct studií, Oříšky, Eklogy, Suita, Čtyři miniatury), pro housle a klavír (Nokturna), pro malý orchestr (Serenáda, Suita) i pro velký orchestr (Pohádky, Pochod Zulův). Nešverova skladatelská činnost byla uznávána doma i za hranicemi. Byl členem České akademie a vážených hudebních korporací zdejších i zahraničních. Zejména „De profundis“ mu pomohlo ke světové pověsti. Byl mu udělen papežský řád, který byl zároveň odznakem členů římské akademie Arkadia. Byl po Gounodovi prvním, jemuž se této cti dostalo. Pramen: Monografie Hořovicka a Berounska, díl V., str. 282-283 Obsah