Krystalizace. Za jeden z pramínků, které posléze společně vytvořily mohutný proud spolkového dění můžeme považovat takzvané Besedy, zpočátku opravdu nezávazné “pobesedování” přátel, a to již ve 40. letech 19. století. Při společenské zábavě samozřejmě nesměl chybět zpěv a většinou byl po ruce nějaký hudební nástroj k doprovodu. Na takových besedách se hovor nemohl nestočit k tématům vážnějším, zejména týkala-li se národního uvědomování. Český vzor již cílevědomějšího pořádání Besed našel na Moravě živnou půdu. Již v roce 1847 byla zorganizována celá řada Besed, nejvydařenější akce, pořádaná v Kroměříži 6.9.1847 (reflektovala například znovuvysvěcení chrámu na sv. Hostýně provedením Hostýnských písní od Hynka Vojáčka na slova Vincence Furcha se stala silnou inspirací pro mnohé vlastenecké aktivity. Na nastalá 50. léta je z tohoto hlediska možné pohlížet jako na dobu latentního zrání, než Říjnový diplom (20.10.1860) uvolnil prostor pro definitivní nástup obrozenců. V podstatě nezávislým katalyzátorem pro bujení národních ideí na Moravě, přirozeně navazující na události let čtyřicátých, se stala oslava milenia příchodu věrozvěstů sv. Konstantina a Metoděje v roce 1863. Obecný zájem o milenium vzbudilo prohlášení velehradského faráře P. Karla Molitora (*1802 Plumlov †9.2.1874 Valašské Klobouky) uveřejněné 2.3.1860 v Hlasu, kde Molitor prosil všechny Moravany, aby svým příspěvkem pomohli se “znovuzrozením Velehradu”. Když ze všech stran začaly na velehradskou faru docházet peníze bylo nutné tuto akci zoficializovat, zejména uspořádat po právní stránce. Výbor zástupců z okolí Velehradu se sídlem v Uherském Hradišti bylo brzy nutno přemístit do Brna, kde se ustavil již jako “ústřední výbor” a poté definitivně jako Matice velehradská ss. Cyrilla a Methodia. Té předsedal Hugo Karel František starohrabě Salm-Reiferscheidt (1832-1890), jeho náměstky byli Egbert hrabě Belcredi (*2.9.1816 Jimramov † 18.8.1894 Líšeň) a opat starobrněnského kláštera Králové P. Cyril Napp (*1792 Jevíčko, ord. 1824 †22.7.1867 Staré Brno), jednateli se stali P. Ignác Wurm (*12.7.1825 Klobouky, ord. 1850 †4.10.1911 Olomouc) a Vincenc Brandl (*5.4.1834 †26.12.1901 Brno). Časem vznikly i další spolky, jejichž společným cílem byla obnova velehradského chrámu. Během příprav oslavy milenia ale také stále silněji vystupoval do popředí problém spontánní snahy “národovců” spojit křesťanské výročí se slavností národní. Do příprav zasáhlo nakonec místodržitelství výnosem z 29.6.1863 č. j. 1906 a rozkaz policie ze dne následujícího. Pořádání národních slavností na Velehradě bylo úřady povoleno až po 25.9.1863, neboť do té doby byl vypracován harmonogram poutí a bohoslužeb, jejichž pořádek by jiná akce rušila. Pohotově zareagoval výbor Besedy brněnské, který již druhý den oznámil pořádání “veliké zpěvácké slavnosti v Brně”, plánované na 25. a 26. srpna 1863 a žádal všechny českoslovanské pěvecké spolky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a ve Vídni o účast na tomto podniku. Konečný výsledek “zpěváckých slavností” byl ohromující. Jen z Čech přijel vlak asi s 1500 osobami (hlavně z Prahy), hlavního vystoupení v Lužánkách se účastnilo na 30 000 účinkujících a posluchačů. - Pořádání oslav milenia způsobilo, inspirovalo vznik mnoha různých spolků. Některé vznikly již před cyrilometodějskými oslavami (nemůžeme však pominout ani vliv hudebního časopisu Dalibor a jiných aktivit), výrazný nárůst jejich počtu však byl důsledkem dojmu z událostí roku 1863 (podobný efekt se svým způsobem úspěšně snažili vyvolat protagonisté Obecné jednoty Cyrilské o dvě desetiletí později, když s blížícím se 1000. výročím úmrtí sv. Metoděje vybízeli k zakládání Cyrilských jednot). Jiným zdrojem či předchůdcem českého pěveckého spolku se stal utrakvistický Liedertafel, typ poměrně volného pěveckého kroužku, jehož členové po večerech cvičili obecně oblíbené sborové skladby, bez valného rozlišování národnosti jejich tvůrců. Čtenářské spolky, stejně jako jiné, neměly zpočátku prakticky žádný vzor, podle kterého by konstruovaly svoje stanovy; činovníci se mohli řídít pouze rámcem tzv. spolkového zákona ze 14.5.1867. Jednotivé návrhy stanov se v první časové periodě vzájemně od sebe liší více, než počátkem 80. let 19. století, kdy vznikající spolek měl k dispozici značné množství takříkajíc vzorových stanov spolků již schválených. Pokud činovníci nově vznikajícího spolku neměli po ruce potřebné vzory (či se rozhodli jít vlastní cestou), stávalo se, že návrhy stanov byly i vícekrát místodržitelskými úředníky vraceny, neboť v některých bodech nesplňovaly požadavky spolkového zákona nebo mu dokonce odporovaly. Čtenářské spolky patří větší částí do spolků, které hudební aktivity spíše podporovaly, než by ji samy provozovaly. Jelikož v řadě čtenářských spolků je prokázána poměrně značná výše požadovaných členských příspěvků (proto také v takových spolcích zastupovali členové alespoň střední společenskou vrstvu), neudiví nás, že ze spolkového jmění bylo možné hradit i režii náročnějších podniků. A pokud nebyli členové s to obstarat některou složku zábavního programu vlastními silami, vždy bylo možné chybějící čísla objednat zvenčí. Docházelo tak k zajímavým symbiózám spolků a sdružení, kdy čtenářský spolek poskytoval takříkajíc materiální podporu (patřilo k ní i například využívání spolkového klavíru, sálu, nábytkového vybavení) a členové jiného spolku (pěveckého, hudebního, ochotnického, z místa či z okolí) zajišťovali vlastní program. I mezi čtenářskými spolky je však možno najít výjimky potvrzující pravidlo. Buď byla vlastní obec tak malá, že při potřebě založení například pěveckého sboru nebylo možné ještě vedle již existujcího čtenářského spolku sehnat jiné lidi, ochotné doplnit spektrum činnosti tohoto spolku ve spolku jiném, či prostě myšlenka vzniku hudebního či pěveckého tělesa vyšla přímo z členské základny čtenářského spolku a sama základna vznik umožňovala. Jindy prostě hudební či pěvecký odbor čtenářského spolku vznikl jako konkurence (a nezřídka mocná konkurence) spolku pěveckého či hudebního. Komunikace jako taková byla prostě větší části spolků vlastní a spolupráci mezi spolky můžeme chápat jako aplikaci nejvlastnějšího principu spolků, totiž spolčování se, a to už ne pouze na půdě jakéhokoliv spolku samotného spolčování jeho členů, ale v rovině vyšší, ve spolčování se , kooperaci celých členských množin. Spolky, jejichž stanovy pamatovaly na vlastní pěstování zpěvu či hudby, hrály v mezispolkové komunikaci zvlášť významnou roli společenského pojítka. Byly totiž zvány jinými spolky ke spolupráci na zajištění hudební složky jejich společenských akcí, ať se jednalo o výlet, prakticky vždy spojený se zábavným programem, společenský večer, zábavu k nejrůznějším příležitostem, či přímo koncert s cílem věnovat jeho výtěžek na nějaký dobročinný účel. Někdy můžeme najít i takovou kombinaci (např. Rajhrad), že vedle sebe existovaly dva spolky, v jejichž činnosti byla hudba i zpěv a mohli bychom se tedy oprávněně ptát, proč vlastně zvolili jejich členové těsné soužití dvou subjektů, když navíc měli téměř shodné vedení? Odpověď bychom snad mohli nalézt jen v žánrovém zaměření, neboť účel jednoho spolku spočíval ve zvelebování chrámové hudby (byť se hojně a úspěšně věnoval i hudbě a zpěvu v rovině světské, například dokonce na poli operním), druhý inklinoval k typu spolku čtenářského. Jelikož skupina spolků, které hudby či zpěv samy aktivně nepěstovaly, neprovozovaly, ale účinně tyto aktivity podporovaly zvaním příslušných spolků pěveckých, hudebních a kapel nejrůznějšího obsazení, se ukázala natolik veliká, že údaje o těchto spolcích uváděné v jedné řadě právě se spolky hudbu a zpěv aktivně pěstujícími by celou práci podstatně znepřehlednily, rozhodl se autor tato fakta zařazovat vždy do textů, týkajících se jen hudebně a pěvecky aktivních spolků. V opačném případě by tak muselo nutně dojít k jednoznačnému rozlišování přímo v textu (pokud bychom tyto spolky nepopisovali v samostatných kapitolách), což by zákonitě vedlo k další újmě na přehlednosti práce, již beztak značně členité. Na druhé straně to ovšem neznamená, že by tak byl opouštěn plánovaný cíl zachycení spolků, které se hudebně projevovaly i bez toho, že by tyto aktivity měly například explicitně ve svém názvu. Měl-li tedy “obyčejný” čtenářský či jiný spolek do svých stanov pěstování (ne jen podporování) hudby či zpěvu zařazené (předpokládá to samozřejmě nalezení resp. excerpování takových stanov), je to důvod k zařazení spolku do projektu. Do práce jsou zařazeny dokonce i ty spolky, jejichž hudební či pěvecké aktivity byly prokazány (většinou díky zápisům v kronikách, dochovaným programům plakátům, novinovým článkům, ale i žádostem o povolení různých podniků s popisem programu), byť by nebyly přikázané stanovami. Zde samozřejmě hrála hlavní úlohu skutečnost, co bylo možné nalézt v dochovaných materiálech. V 80. letech 19. století, když mohutná vlna dychtivosti po reprezentování národních aktivit zrodila ohromné množství nových spolků, vyvstala určitá potřeba podchytit spolky do pevnější, jednotnější struktury, než kterou skýtalo jednoúrovňové zakládání spolků se stanovami limitovanými pouze tzv. spolkovým zákonem č. 134 z 15.11.1867. Víceméně nezávisle na sobě, jen jako produkty své doby, vznikly spolky s působností zemskou až říšskou. Vznikaly odbočky či odbory spolků primárně pěveckých a hudebních, od počátku 90. let lze pozorovat nebývalý nárůst odboček nejrůznějších spolků dělnických, v nichž se také velmi často a na slušné úrovni zpívalo. Pole pěstování duchovního zpěvu a hudby záhy ovládly Cyrilské jednoty, jimž sporadicky se vyskytující německé Ceciliánské spolky (Cäcilienvereine) nemohly vážně konkurovat. Naproti tomu Národní jednota pro Jihozápadní Moravu (pro východní Moravu), byť měla ambice stát se univerzální, všezastřešující organizací moravských vlastenců, zhusta nestačila německé kázni a organizaci ve Spolku německých Jihomoravanů (Severomoravanů: Bund der deutschen Südmährer, - Nordmährer). V řadě případů (Babice nad Svitavou, Blažovice, Dobromilice, Doloplazy, Hejčín, Klopotovice, Obědkovice, Polkovice, Starovičky, Sviadnov, Třesov aj.) se široké pole působnosti Jednoty stalo východiskem pro starší spolky, jejichž stanovy přestaly změněnému prostředí vyhovovat a přeměna do nového spolku se jevila jako jednodušší, výhodnější, než změna původních stanov, v některých případech (zejména u spolků konzervativněji založených) však tlakům požadujícím změny původní spolek odolal a nově vzniklý odbor Národní jednoty nadále působil vedle něj (např. Oplocany). Specifická situace panovala ve Spolcích (jednotách) katolických tovaryšů, křesťanskému předobrazu spoků dělnických, zakládaných v tehdejším Rakousku podle vzoru spolků, zakládaných od konce 40. let P. Adolfem Kolpingem v Porýní a Vestfálsku. Zde jednota spočívala samozřejmě na principech křesťanského učení, aplikovaných v sociální vrstvě, jejíž křesťanství bylo narůstající sociální nerovností ohroženo - mezi řemeslníky i dělníky. Spolky byly do 80. let, tedy celá tři desetiletí, většinou utrakvistické, a to na bázi křesťanské snášenlivosti. Silný impuls k činnosti dostaly jednoty vydáním encykliky Rerum novarum papeže Lva XIII. 15.5.1891, ve které hlava církve vytýčila na dlouhou dobu dopředu sociální program církve, reagující na bouřlivě se vyvíjející sociální poměry ve společnosti utvářené průmyslovou revolucí. I tehdy se však spolky konstituovaly spíše v rovině sociálně politické, než nacionální. Neřemeslnickou obdobou těchto spolků se staly například Jednoty katolických mužů a jinochů pod ochranou sv. Josefa, produkující často populární činnost divadelní, méně četný byl typ utrakvisticky orientovaného katolického lidového spolku (Kath. Volksverein), zaměřením spíše předobraz Orla. Dělnické spolky, jejichž největší rozkvět nastal v 90. letech, bývaly poměrně často rovněž utrakvistické, neboť odpor ke kapitalistickým zaměstnavatelům jazykové hranice stíral. Poměrně dlouho se tak setkáme na programech dělnických besed se střídáním textů českých i německých. Zvláštností dělnických zpěvů byly úpravy národních, zlidovělých i umělých písní či sborů na aktuální texty se socialistickým zaměřením. Nejznámějším zdrojem takových písní se staly v roce 1893 Ohlas - Společenský zpěvník dělnický a 1899 Dělnický zpěvník, sestavené Františkem Cajthamlem, vystupujícím pod pseudonymem V. L. Liberté. Již Ohlas však byl podstatně inspirován Sborníkem brněnského dělnického předáka Františka Komprdy, vycházejícím od roku 1890 a obsahujícím písně, tématicky sahající do 1. poloviny 80. let. Jednota zpěváckých spolků českoslovanských (vznikla v roce 1868 na podnět pražského Hlaholu) měla na Moravě do konce století jen hrstku členů a organizační mezistupně - župy - Jednoty začaly vznikat až po roce 1910. Nemohla se tedy měřit s Německým pěveckým spolkem na Moravě (Deutscher Sängerbund in Mähren), který už v 90. letech 19. století sdružoval několik desítek pěveckých a hudebních spolků na Moravě. Síly se zde zvolna vyrovnávaly až se vznikem župních struktur po roce 1910. JZSČ měla na Moravě v roce 1912 3 župy: Křížkovského se sídlem v Brně, Tovačovského se sídlem v Přerově a Valašskou se sídlem ve Valašském Meziříčí celkem se 24 sbory. DSB v té době měl v župách Brno, Břeclav, Jihlava, Nový Jičín, Olomouc, Svitavy a Šumperk spolků několikanásobek. Mimoto na jižní Moravě (na Znojemsku) púsobil od roku 1885 Südmährischer Sängegauverband, který byl rovněž odnoží spolku vídeňského. Při zkoummání dobových možností rozvoje národně zaměřených spolků musíme brát v úvahu i skutečnost, že spolky komunikující německy měly značně větší prostor pro mezispolkovou spolupráci; mohly "bezbariérově" navazovat a udržovat vztahy se spolky v celé říši, zatímco o spolupráci česky hovořících Moravanů (na tomto místě záměrně není použit výraz "moravských vlastenců"; kdybychom za vlastence pokládali jen osoby hovořící česky, byla by tato práce zařaditelná o desítky let zpět), jevily zájem mimo spolky v Čechách pouze české spolky ve Vídni. Jiná situace byla v jednotách Sokola, jenž se sice po vlnách rozrůstal právě na bázi složitější struktury, ale jelikož jeho stanovy neobsahovaly výslovně pasáže o pěstování zpěvu či hudby, nebylo možné Sokol zařadit mezi spolky registrované touto prací en bloc, ale obdobně jako u spolků vojenských vysloužilců, spolků (jednot) katolických tovaryšů, spolků čtenářských, učitelských či později vznikající jednoty Orel jsou evidovány aktivity na úrovni místní. Přesto, abychom snad neustrnuli v sebemensším stereotypu, stávalo se i to, že Sokol splnil onu transformační úlohu, kterou se a priori nabízely plnit Národní jednoty (například v Babicích nad Svitavou - ČPS Svatopluk), nebo alespoň měl s dotyčným spolkem tak úzké vztahy (založené většinou na dvojím členství), že končící, likvidovaný spolek předal Sokolu svůj majetek (ČS Vlastenec Břest, Vzdělávací spolek beseda pro Bzenec a okolí), či tuto možnost měl vyjádřenou ve svých stanovách, u spolků čtenářského typu, zejména v menších obcích, je zbytkový majetek určen místní škole, případně obecní knihovně (ČPS Svornost Blatec). Obsah